O zbraních a emocích

Kdo čte mé články, ví, že se snažím k problematice zbraní přistupovat objektivně. Pokud reaguji na články novin nebo jiných blogerů, vybírám z nich konkrétní tvrzení a porovnávám je s fakty, která také dokládám. To ovšem lze jen tehdy, pokud i autor onoho článku píše objektivně a konkrétně. Jsou ovšem i argumenty jiného typu - takové, které nelze vyvrátit, protože stojí mimo kategorie "správnosti" či "pravdivosti", a místo snahy zapůsobit na rozum čtenáře se snaží ovlivnit jeho city. Takovým článkem je i příspěvek paní Alexandry Synac "Zbraň mě ochrání! Odkdy?"

Hned v prvních dvou odstavcích se do toho paní Alexandra obouvá naplno: nešetří těžkými kalibry jako "vyděšené obličeje plné strachu", "jejich pláč a pronikavý křik", "kruté, nesmazatelné vzpomínky" a "děti, co se dívají na ústí hlavně na ně namířené". Přitom jsou její argumenty absolutně nenapadnutelné: nelze na nich nic rozporovat, protože popisují pouze její pocity a představy.

Ve třetím odstavci už popisuje svou osobní zkušenost - konkrétně psychické trauma, které ona a její dvě děti utrpěly při setkání s letištní ochrankou. I toto je racionálním rozborem nenapadnutelné: nepochybuji o tom, že ti dva muži OPRAVDU byli v černém oděvu, že OPRAVDU byli ozbrojeni a že se jich paní Alexandra a její děti OPRAVDU bály. (Pozorný čtenář si však jistě uvědomuje, že ve skutečnosti paní Alexandře a jejím dětem nic nehrozilo a původ jejich strachu byl pouze v jejich hlavách.) Přitom, ačkoli vypovídací hodnota tohoto argumentu je nulová, jeho přesvědčovací hodnota je obrovská: koho by nevzala za srdce představa malých, nevinných dětí, s očima vytřeštěnýma děsem z těch odporných, zlých, hrůzyplných zbraní?

Stejně emocionálně nabitý je popis dalšího setkání paní Alexandry s letištní ochrankou (tentokrát už zaplaťpánbu bez dětí): zdůrazňuje pocit, který měla, když stála "bezmocná a nevinná" proti dvěma samopalům (povšimněte si: ne proti dvěma lidem se samopaly, ale proti dvěma samopalům). Ačkoli proti se jistě dá mnoho vytknout profesionální etice obou policistů, pokud situace skutečně proběhla tak, jak popisuje paní Alexandra, nelze na druhé straně nepoukázat, že její pocity jsou klasická strachová reakce ovce při spatření ovčáckého psa: ovce nedokáže rozpoznat, že tohle není vlk, který ji přišel sežrat - prostě se jen instinktivně bojí všeho, co má velké zuby.

I popis situace, kdy celá restaurace panikařila při zvuku upuštěného hrnce v domnění, že jde o výstřel, nemá s realitou nic společného - zvlášť v souvislosti s prohlášením, že je to "proto, že se bojíme, že ten vedle nás by mohl mít pod kabátem zbraň". To je přesně ono: není to proto, že by ten vedle nás mohl mít pod kabátem zbraň, ale proto, že se bojíme. V České republice má povolení k nošení zbraně asi 200 000 lidí, tj. asi každý padesátý. Jedete-li metrem, skoro určitě se s ozbrojeným člověkem potkáte, a ve špičce jich možná potkáte desítky. Vůbec si to neuvědomíte, a většinu z vás to asi nikdy ani nenapadlo - protože je ani nepoznáte, jsou úplně obyčejní jako všichni ostatní, žijí si své životy a jdou si svou cestou. Ti, kterých je rozumné se bát, se nikoho na žádné povolení k nošení zbraně neptají.

(Mimochodem, kdo někdy opravdu slyšel výstřel v uzavřené místnosti, ten si ho s křápnutím hrnce fakt nesplete.)

V jednom ale paní Alexandra trefila hřebíček na hlavičku: "Strach je mocný a s lidskou myslí dělá divy." To se nedá popřít. Paní Alexandra podrobně popisuje svůj vlastní strach, včetně konkrétních příkladů... a jakýmsi "logickým" saltem jej považuje za důkaz toho, že držení zbraně "je jen zaslepený akt nezodpovědného a zároveň vystrašeného zbabělce". V psychologii se tomu "logickému" saltu říká projekce: pacient přisuzuje své pocity a motivace druhým, aby si nemusel připustit, že ve skutečnosti jsou jeho vlastní.

Neméně zajímavá je skutečnost, že ačkoli všechny její popisované nepříjemné zážitky pocházejí od setkání s policií či jinými ozbrojenými státními zaměstnanci, její výtky jsou směřovány výhradně proti civilním držitelům zbraní: "sebelepší zákon nedonutí všechny domácí držitele všech těch statisíců zbraní, aby je vrátili" ... "tak by to mělo být pro každého civilistu". Proč by měli odevzdávat zbraně lidé, kteří je nikdy na nikoho nevytáhli, místo těch, kteří na letišti strkali paní Alexandře svoje samopaly div ne až do nosu - to už je nad moje chápání. Přitom ne že by to byl nějak neobvyklý názor - idea, že stát by měl mít monopol na násilí, je mezi odpůrci zbraní velmi populární, navzdory velmi ošklivým historickým zkušenostem, které Evropa zažila při praktické aplikaci této myšlenky.

Paní Alexandra nenavrhuje (aspoň ne přímo) zakazovat zbraně, za což jí děkuji. Jen říká, že by v takovém prostředí nechtěla vychovávat své děti. V tom případě nezbývá než jí pogratulovat, že žije v Anglii, kde je držení krátkých a nošení jakýchkoli zbraní zakázáno. (samozřejmě jen pro civilisty - policisté a vojáci na letištích, a časem možná i v ulicích, ji budou svými samopaly děsit dál.) Bohužel ji ale musím zklamat v přesvědčení, že díky tomu její soused nemůže mít zbraň, kterou může kdykoli použít na ni nebo její děti - počty nelegálních zbraní v Anglii se odhadují v řádu statisíců až miliónů.

Každopádně by se ale měla vyhýbat České republice - tady prostě stále ještě platí ta předpotopní myšlenka, že ze slušného člověka zbraň grázla neudělá. Může se jí tu stát, že v metru potká desítky ozbrojených lidí, kterých se jistě bude velice bát. I když jí nic neudělají.