"Zbraně jsou barometr svobody. Chcete-li zjistit, co si politik myslí o svobodě, zeptejte se ho na právo na držení a nošení zbraní", řekl Charlton Heston. I u nás občas slýchám podobná tvrzení, i když obvykle v opačném gardu. Otázky typu "Co je to za svobodu, abyste k ní potřebovali zbraň?", náznaky jako "Svoboda jako právo zabíjet?" nebo rovnou citové vydírání typu "Stačí životy dvaceti nevinných malých dětí k tomu, aby část Američanů přestala v bouchačce za pasem vidět projev svobody?" Jelikož se blíží volby, rád bych tuhle problematiku rozebral a osvětlil - zvlášť v souvislosti s postojem jedné politické strany.
Všechny státy si nárokují monopol na donucení. Je to tak nějak princip státu a jeden ze základů civilizace: když vám ze zahrady zmizí kárka a pak ji uvidíte na sousedově dvoře, nepůjdete si pro ni přece s brokovnicí - nahlásíte to policii a ta to bude řešit, a eventuálně sousedovi váš majetek odebere a vrátí ho vám. Tak to ve státě funguje, nebo aspoň má fungovat. Svobodné a totalitní státy se ale k tomuto postupu staví dost odlišně.
Svobodný stát akceptuje, že nemůže zasáhnout vždy a všude včas. Nemůže svým občanům zaručit stoprocentní ochranu. Proto si nenárokuje monopol na nástroje síly (tedy zbraně), ale jen na jejich samotné použití, a ani to neplatí bezvýhradně: když se občan ocitne v ohrožení a stát není schopen zasáhnout včas, aby jej ochránil, tehdy svobodný stát uznává právo občana sáhnout ke svépomoci a odvrátit nebezpečí třeba i násilím. Takový stát pochopitelně uznává i právo občanů držet a nosit zbraně, protože má-li právo na sebeobranu mít reálný význam, pak občan musí mít i právo vlastnit a mít u sebe prostředky, které mu umožňují se v případě potřeby opravdu ubránit.
Pro svobodný stát je také charakteristické, že si takový přístup může dovolit. Nemusí se obávat, že občané své zbraně použijí proti němu. Občané i stát vědí, že ústavní pořádek dává občanům kontrolu nad státem - tedy pokud ústavní pořádek dodržuje i stát, a svobodný stát jej dodržuje. Pak občané nepotřebují sahat po zbraních, aby stát mohli ovládat: ústavní pravidla jim umožňují státní moc svěřovat, odebírat, rozdělovat a omezovat, jak uznají za vhodné, a to zcela nenásilně a nekrvavě (i když občas i nemoudře). Stačí, aby se stát jejich rozhodnutí podřídil - a svobodný stát to udělá.
V totalitním státě je to přesně naopak. Totalitní stát není služebníkem občanů, ale jejich vládcem. Je entitou na občanech nezávislou, používající vůči nim svou moc, jak sám uzná za vhodné - což je obvykle ve svůj prospěch, ne jejich. V takových státech občané nemají žádná práva, jen seznam věcí, které mají dovoleny. A na tom seznamu držení zbraní nenajdete. V takovém státě je státní monopol na násilí prakticky absolutní. Jeho účelem není chránit občany před násilím; jeho účelem je chránit stát před občany. Sebeobrana v žádném případě není dostatečným důvodem pro držení zbraně, protože bezpečnost státu je nadřazena bezpečnosti občanů, ačkoli právě bezpečnost občanů je obvyklou záminkou pro zákaz zbraní. Ve skutečnosti právě vlastní občané jsou pro takový stát největším nebezpečím, proto jim nemůže a nesmí být dovoleno nic, čím by stát mohli ohrozit.
Ve skutečnosti to sice není takto černobílé - i ve svobodných zemích obvykle mívají třeba násilní recidivisté držení zbraní zakázáno, zatímco totalitní státy často ozbrojují ty občany, jejichž loajalitou jsou si jisty. Nicméně princip je pořád tentýž: ve svobodném státě jde o právo, které může být omezeno jen ze závažných a prokazatelných důvodů, zatímco v totalitních státech je to privilegium, které stát podle své úvahy uděluje důvěryhodným. Právo na držení zbraní je tak skutečně ukazatelem míry svobody v zemi: svobodný stát si na něj nenárokuje monopol, protože to nemá zapotřebí, zatímco totalitní stát si prostě nemůže dovolit nemít všechny zbraně pod svou kontrolou.
Sdružení Lex proto před každými volbami zjišťuje postoj jednotlivých stran k této otázce. Z letošních odpovědí mne zaujala zejména odpověď Komunistické strany Čech a Moravy, kterou uvádím v plném znění:
Vážený pane,
současný zákon prošel v minulých volebních obdobích řadou změn. Domnívám se, že současné znění zákona vyhovuje. Bude však nutné v budoucnu věnovat pozornost následujícím oblastem.
Každý zájemce o vlastnictví zbrojního průkazu, by měl absolvovat přezkoušení z psychotestů. Po té, by při každé další žádosti o prodloužení platnosti zbrojního průkazu bylo dostačující pouze doporučení praktického lékaře. Příklady z poslední doby ukazují, že v současném systému mohou získat zbraň i velmi nebezpeční lidé. Každý by měl také zdůvodnit, proč tu zbraň potřebuje. Jsou osoby, které zbraň potřebují, ale zároveň je řada osob, které zbraň nosí pouze z jakési záliby a pak jak tomu nasvědčuje mnoho případů ji použijí bez důvodu na různých místech s tragickými následky. Policie také nemá možnost kontrolovat, zda občan má zbraň kde uschovat a zda ji skutečně uschovává.
K nutné obraně a krajní nouzi. Tato problematika je dostatečně definována v příslušném zákoně. Jako nutné je však k této problematice vypracovat prováděcí pokyny, kdy jde o nutnou obranu a co je krajní nouze. Zabrání se tím různým subjektivním názorům.
Vážený pane, děkuji za Vaše dotazy a přeji Vám hezký den.
Zdeněk Maršíček, odborné zázemí ÚV KSČM
Už jsem psal tom, jak se (ne)slučují povinné psychotesty a základní občanská práva, takže jen připomenu, že jednorázové psychotesty nic neřeší, protože duševní stav člověka se časem mění, a na sousedním Slovensku se v současnosti ukazuje, že opakované důkladné testování takto velké části populace je v praxi nerealizovatelné. Nemluvě o tom, že někteří z těch"velmi nebezpečných lidí" z poslední doby psychotesty prošli.
Více mne zaujala následující část. Podle představ KSČM by občan měl zdůvodňovat, k čemu zbraň potřebuje. Dostatečným důvodem rozhodně nemá být "jakási záliba" - mnoho případů prý nasvědčuje tomu, že takto pojaté právo vede k bezdůvodným tragédiím.
Nejdříve k těm "mnoha případům". V České republice bylo na konci roku 2011 celkem 311 667 držitelů zbrojních průkazů. Podle policejních statistik v následujícím roce došlo k 92 případům zneužití legálně držené zbraně ke zločinu, přičemž pouze v devíti případech pachatel opravdu někoho zranil, z toho pouze ve čtyřech případech se smrtelnými následky - tři vraždy a jedno usmrcení z nedbalosti. (Pro srovnání, celkový počet vražd za tento rok byl 188.) Tedy pouze 0,03% legálních držitelů zbraní v minulém roce tohoto práva zneužilo, 0,003% přitom někoho zranilo, a v 0,0013% došlo skutečně k tragédii ve smyslu smrti oběti.
Taková jsou čísla a statistiky. Samozřejmě, smrt člověka - zejména smrt předčasná a násilná - je něco, co se ani zdaleka nedá vyjádřit čísly. Jenže o svobodě platí totéž. Jistě, z lidského hlediska je jediný "přípustný" počet vražd nula. Jenže to je ve svobodné společnosti nedosažitelný ideál. Riziko, že nás někdo přepadne, oloupí, nebo dokonce zavraždí - to je cena, kterou platíme za to, že můžeme jít kam chceme, kdy chceme, stýkat se s kým chceme, aniž bychom byli kvůli své bezpečnosti pod neustálým dozorem. Stejně tak i to mizivé riziko, že staneme obětí některé z těch ojedinělých delikvencí, které se mezi legálními držiteli zbraní zřídkavě vyskytnou, je cenou, kterou platíme za právo na sebeobranu - za to, že v ohrožení nemusíme být odkázáni na holé ruce a nedosažitelnou pomoc státu.
Někdo zde samozřejmě může namítnout, že ne každý nebezpečný člověk je zločinec. Že jsou mezi námi i lidé, kteří jsou nebezpeční, i když třeba zatím nic neprovedli. To je samozřejmě pravda. Jenže na druhé straně, kdo nebezpečný není? Kdo z nás může dokázat, že by v budoucnosti nic neprovedl? A hlavně, kdo by měl mít právo rozhodovat o druhých, zda jsou nebezpeční nebo ne? Současný zákon to řeší způsobem, který je i držiteli zbraní samotnými víceméně akceptovaný: kromě požadavku bezúhonnosti (který se týká trestné činnosti) má i požadavek spolehlivosti (který se týká přestupků, alkoholismu a toxikomanie) a zdravotní způsobilosti (která je řešena lékařskou prohlídkou). Ale požadovat, aby státní orgán měl neomezenou moc rozhodovat, komu zbraň dovolí a komu ne? Kvůli tomu, že by dotyčný mohl být nebezpečný? To teprve dostatečně popisuje hloubku a nebezpečnost totalitního myšlení: "My budeme rozhodovat o tom, kdo smí a kdo ne - a naším kritériem není jeho vina, ale naše podezření." Nevím jak vy, ale já takovému státu říkám rozhodně NE.
Teď k té "potřebě". Každý by prý měl zdůvodnit, proč tu zbraň potřebuje. Nepochybuji, že nebude stačit deklarace účelu (sport/lov/sebeobrana atd.), to je v zákoně už teď. Občan bude muset úředníkovi vysvětlovat, dokládat a přesvědčovat, proč by měl mít držení zbraní dovoleno. Úředník pak uváží, zda povolení shovívavě udělí, nebo rozhodne, že to "není v zájmu republiky". Jistě si pamatujete, jak vypadal zájem republiky v minulém režimu: pokud občan prokázal, že je členem mysliveckého sdružení, pak mu stát mohl - mohl, nikoli musel - udělit povolení vlastnit loveckou zbraň. Na krátkou zbraň pro sebeobranu mohl obyčejný občan zapomenout - tu "potřebu" se bránit měli jen příslušníci StB a členové nomenklatury. Držení zbraní jako právo občanů prostě "nebylo v zájmu republiky".
KSČM chce právo každého občana znovu degradovat na státem udělované privilegium. Prý v zájmu bezpečnosti občanů.
Proč tomu nějak nevěřím?
