Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když mají soudci pravdu

28. 08. 2014 22:00:00
Je to už více než dva roky, kdy krajský soud v Ústí nad Labem poslal Václava Houšteckého na čtyři roky do vězení. V odůvodnění rozsudku popsal průběh události, který prohlásil za oficiálně správnou verzi skutečnosti, a veškeré okolnosti, které jsou s touto verzí v rozporu, úředně prohlásil za nepotřebné a zbytečné.

Existovaly sice důkazy, které nejen zpochybňovaly, ale i přímo vyvracely odůvodnění rozsudku; soudy však své moci „volného hodnocení důkazů“ využily bezezbytku. Posudek chirurga tvrdí, že zranění pravé ruky nemohlo vzniknout v pozici, kterou popisuje postřelený, událost tedy nemohla proběhnout tak, jak ji postřelený popisuje a soud prohlašuje za správnou a pravdivou – ale mohla proběhnout tak, jak ji popisuje obránce. Teplický soudce Emil Ferenc se však tento důkaz ve svém rozsudku ani neobtěžoval vzít na vědomí. U odvolacího soudu v Ústí n/L soudkyně Naďa Hájková dovolila posudek přečíst, a dokonce v rozsudku tvrzení znalce uznala – a přesto prohlásila, že událost proběhla tak, jak ji v rozsudku popsal teplický soud, tj. podle verze postřeleného. Návrh obhajoby na rekonstrukci, která by tvrzení teplického soudu mimo veškerou pochybnost vyvrátila, zamítla s odůvodněním, že by byla nadbytečná, protože vše je dostatečně dokázáno a výsledky rekonstrukce by na zjištěných skutečnostech nemohly nic změnit.

Nehodící se škrtněte.

Předem odsouzený obránce tak nastoupil do výkonu trestu a zdálo se, že justiční zvůle je konečně ukojena.

Omyl.

Po odpykání poloviny trestu požádal odsouzený o podmínečné propuštění podle trestního zákoníku, §88, odst. 1:

„Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.“

Václav Houštecký všechny podmínky splnil, mimo jedné, kterou nesplnil nikoli vlastní vinou.

Výkon trestu nastoupil dobrovolně a včas.

Ve vězení se choval vzorně, bezezbytku plnil své povinnosti, nebyl nikdy kázeňsky trestán, jeho chování bylo naopak ohodnoceno pěti kázeňskými pochvalami, mimo jiné „za vzorný přístup k výkonu trestu“.

Před odsouzením nikdy nebyl trestán a vedl řádný život.

Na svobodě měl zajištěno bydlení a dvě nabídky zaměstnání, tedy lze předpokládat, že by vedl řádný život i po propuštění.

Neuhradil poškozenému škodu; to však z toho důvodu, že o výši škody nebylo dosud rozhodnuto, protože poškozený ani po dvou letech nedodal soudu potřebné podklady. Také odsouzený neměl škodu z čeho uhradit, neboť ve věznici nedostal práci, ačkoli o ni sám žádal. Přislíbil však, že škodu uhradí, jakmile bude určena a on bude mít z čeho ji hradit.

Jeho žádost o podmínečné propuštění z výkonu trestu však byla zamítnuta – nechme samotného soudce Milana Vencla vysvětlit proč:

„Z postoje odsouzeného deklarovaného při veřejném zasedání soud zjistil, že odsouzený Václav Houštecký se do současné doby v žádném případě nesmířil s tím, že byl okresním soudem v Teplicích odsouzen po právu a že mu byl také důvodně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Z postoje odsouzeného je naopak patrno, že i po výkonu poloviny uloženého trestu má za to, že se žádného trestného činu nedopustil, jednal v sebeobraně, a proto také rozhodně nemá zájem se poškozenému omlouvat za jednání, kterým mu způsobil škodu na zdraví. Odsouzený zdůraznil, že podle jeho mínění proti němu poškozený křivě svědčil. Je tedy více než zřejmé, že odsouzený se dosud neztotožnil s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, a proto v žádném případě nemohl tento soud dojít k závěru, že odsouzený prokazuje potřebný stupeň polepšení. Soud pochopitelně v této souvislosti musel negativně přihlédnout ke skutečnosti, že odsouzený Václav Houštecký dosud neučinil nic proto, aby alespoň zčásti nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem.

Vzhledem k tomu, že všechny zákonné předpoklady pro podmínečné propuštění, resp. Všechny podmínky musí být splněny kumulativně, nemohl soud odsouzeného Václava Houšteckého podmíněně propustit, ale jeho žádost byla zamítnuta.“

Jinými slovy: když soud řekl, že je zločinec, tak je zločinec a basta fidli – a jestli to odmítá uznat, tak si to hezky odsedí celé.

„Otřesné“ je zde slabé slovo. Justice tady předvádí chování malého smrada, který ve škole šikanuje slabší spolužáky a nestačí mu, že je může zbít – chce, aby se bitý navíc pokořil a jeho nadvládu uznal.

Odvolací soudkyně Dagmar Dziková popsala svůj názor na patřičnou nápravu ještě mnohem přesněji:

"Polepšení odsouzeného je vývojový proces proměny osobnosti odsouzeného, který se navenek projevuje v jeho chování. Při rozhodování o podmínečném propuštění jde právě o to rozlišit, kdy chování odsouzeného a plnění jeho povinností jsou projevem vnější adaptace odsouzeného na prostředí věznice a kdy jde o známky skutečných změn osobnosti odsouzeného."

„Chování odsouzeného ve výkonu trestu tedy není v této souvislosti projevem polepšení ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku, neboť až dosud si odsouzený neuvědomuje závažnost svého činu a ke svému jednání, za které byl odsouzen, se nestaví kriticky.“

Stejně jako pan Vencl, i paní Dziková se zde odvolává na §88. Přečtěte si ho. Píše se v něm, že polepšení se prokazuje chováním ve výkonu trestu (které bylo u Václava Houšteckého hodnoceno jako vzorné, dokonce za něj dostal kázeňské pochvaly) a plněním svých povinností (které plnil „bezezbytku“). O uznání viny nebo přijetí trestu není v paragrafu, na který se oba soudci odvolávají, ani slovo. Ale jak vidíte, paní Dzikové by nestačilo, ani kdyby Václav Houštecký vinu uznal: ona požaduje, aby ve svou vinu věřil, aby o ní byl přesvědčen, aby se vinen cítil. Ona je soudkyně, a tudíž ví, co je pravda: problém spočívá pouze v tom, že odsouzený si to dosud neuvědomuje. A já si vzpomínám, že tohle už jsem někde četl.

„Nespokojíme se s negativní poslušností, ani s nejpodlejší podřízeností. Až se nám konečně podrobíš, uděláš to z vlastní, svobodné vůle. Neničíme kacíře proto, že nám odporuje; nikdy ho nezničíme, dokud nám odporuje. Obrátíme ho, zmocníme se jeho niterného myšlení, přetvoříme ho. Vyženeme z něho všechno zlo a všechny iluze; převedeme ho na naši stranu ne vnějškově, ale doopravdy, srdcem i duší.“

To říká George Orwell ústy „převychovatele“ v dystopickém románu 1984. Románu ze světa, kde stát rozhoduje o tom, co je pravda, a i jen si myslet něco jiného je ideozločin.

Možná měl Orwell v předmluvě výslovně napsat, že svůj román myslel jako varování, ne jako návod.

Možná si teď kladete otázku, jak si mohu být tak jist nevinou odsouzeného. Verzi postřeleného útočníka, a tudíž i soudu, sice posudek chirurga jednoznačně vyvrací, ale jak si mohu být tak jist, že se věci odehrály tak, jak je popisuje obránce? Byl jsem tam snad? Viděl jsem to?

Ne, nebyl jsem tam. Ale Václav Houštecký ano.

Z hlediska pravdivosti tvrzení existují jen tři kategorie. Každý, kdo něco tvrdí – ať je to cokoli – může lhát, může se mýlit, nebo může říkat pravdu.

Omyl zde můžeme rovnou vyloučit. Skutečnost, kterou se snažíme odhalit, je chování samotného odsouzeného. Ať se na místě činu stalo cokoli, on sám musí vědět naprosto jistě, jak to doopravdy bylo.

Lže snad? Ale proč by to dělal? Lež je ze své podstaty motivována sobectvím. Lhář lže proto, že chce svou lží něco získat – i kdyby to byl jen ten příjemný pocit moci nad pravdou. Ale Václav Houštecký se chce dostat ven z vězení; tu možnost dostal, a dnes mohl být znovu na svobodě – stačilo jen, kdyby řekl „ano, máte pravdu, bylo to tak, jak říkáte, jsem vinen“. Jestli je jeho tvrzení, že jednal v sebeobraně – že nestřílel zdálky na bezbranného člověka, ale že byl útočníkem sražen na zem, zakleknut a bit, až neměl jinou možnost než použít zbraň – jestli je toto tvrzení lživé, co může získat tím, že na něm bude trvat? Jen další dva roky ve vězení.

Pokud jeho verze není ani mylná, ani lživá, zbývá jen jediná možnost: Václav Houštecký mluví pravdu. Tu skutečnou pravdu, kterou soudci nechtějí slyšet. Protože kdyby některý z nich vzal do ruky tuto fotografii, podíval se na ni, a místo „Ano, to je pravda, tak to muselo být, protože to řekl soud“ řekl „co je to sakra za blbost, takhle přece střely nelétají“, znamenalo by to uznání, že Václav Houštecký byl poslán do vězení na základě soudem překroucené verze skutečnosti – na základě lži, kterou soud úředně prohlásil za pravdu. A zatímco skutečné lumpy pouštějí za dobré chování, Václav Houštecký musí ve vězení zůstat - za to, že ukazuje, že skutečná pravda je jiná než ta soudní.

Autor: David Karásek | čtvrtek 28.8.2014 22:00 | karma článku: 45.36 | přečteno: 15709x

Další články blogera

David Karásek

Když se lže, jako když tiskne

Že máme být opatrní, když noviny píšou o zbraních, ví každý, kdo se o tuto problematiku dlouhodobě zajímá. Stejně tak víme, že co se novinám nehodí do krámu, to nenapíšou. Občas by prostě pravda potopila účelově vybudovanou story.

13.4.2017 v 15:45 | Karma článku: 47.23 | Přečteno: 14233 | Diskuse

David Karásek

O změně ústavy a branných spolcích

Ve Sněmovně v současnosti leží návrh na změnu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, který má zahrnout civilní držitele zbraní do koncepce bezpečnosti státu. Prý je to jak z Ameriky. Opravdu?

3.4.2017 v 22:50 | Karma článku: 37.61 | Přečteno: 2497 | Diskuse

David Karásek

“Jako v devatenáctém století...”

Ministr Pelikán dnes v televizi řekl zajímavou věc. Prý si kvůli navrhovanému ústavnímu právu na držení zbraní připadá jako v 19. století, a k takovým opatřením se prý má sahat, až když selhávají bezpečnostní mechanismy státu.

15.1.2017 v 19:33 | Karma článku: 43.56 | Přečteno: 4169 | Diskuse

David Karásek

O návrhu ústavního práva na zbraň - stručně a jasně

Jelikož se kolem návrhu na zavedení práva na držení a nošení zbraní do ústavy vyrojila spousta fám a nesmyslů - zejména díky senzacechtivosti médií - rád bych aspoň některé fámy uvedl na správnou míru.

10.1.2017 v 0:35 | Karma článku: 40.87 | Přečteno: 2944 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Helena Vlachová

Idiotka v podzemních garážích

I když jsem se zařekla, že do podzemních garáží už nebudu jezdit parkovat, protože mě vypekly už dvakrát, stejně jsem tam zajela

28.4.2017 v 6:19 | Karma článku: 14.76 | Přečteno: 737 | Diskuse

Jana Slaninová

Na jaký číslo ti mám mami zavolat?

Nějak občas potřebuju takový to teplý mateřský vypeskování a pak pohlazení a ujištění "To bude dobrý."

27.4.2017 v 20:24 | Karma článku: 16.26 | Přečteno: 466 | Diskuse

Milan Radek

Jak si rakouský president Bellen představuje integraci muslimů

Aby zabránil vzrůstající islamofobii, demokraticky zvolený president Bellen navrhuje aby rakouské ženy nosily také islámské šátky na znak solidarity s muslimskými ženami, a tak je xenofobové už nerozeznali. Což o to, nápad je to

27.4.2017 v 19:03 | Karma článku: 41.25 | Přečteno: 2244 | Diskuse

Karel Trčálek

Měla by mít žena bez partnera právo na inseminaci?

Moudří lidé říkají: „Práva dítěte mají přednost před právem na dítě!“ A, já ne tak moudrý, se ptám: „Jak může mít dítě nějaká práva, když se ani nenarodí?“ Prostě téma hodné všeznalého grafomana!

27.4.2017 v 17:08 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 640 | Diskuse

Martina Studzinská

Jednoduché cvičení pro zlepšení fyzické i mentální výkonnosti

Jste unavení a malátní? Do ničeho se vám nechce? Na jarní únavu totiž vyzrajete jedině pohybem. Takže vzhůru do lehu i do stoje

27.4.2017 v 16:51 | Karma článku: 10.67 | Přečteno: 344 | Diskuse
Počet článků 45 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6160
Autor je studentem kriminologie a prevence kriminality, držitel několika zbraní a sportovní střelec.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.