“Jako v devatenáctém století...”

Ministr Pelikán dnes v televizi řekl zajímavou věc. Prý si kvůli navrhovanému ústavnímu právu na držení zbraní připadá jako v 19. století, a k takovým opatřením se prý má sahat, až když selhávají bezpečnostní mechanismy státu.

I já mám pocit, že pan ministr žije v devatenáctém století. Standardem Evropy 19. století byl totiž absolutistický stát, který si pod záminkou ochrany lidí nárokoval veškerou moc. Takový stát si samozřejmě nemůže dovolit veřejně připustit, že by lidi někdy nedokázal ochránit. Tím by totiž přišel o ospravedlnění svého monopolu na použití síly a skutečně by selhal ve svém základním cíli – udržet veškerou moc ve svých rukou.

V moderním státu 21. století ale není smyslem státu koncentrace moci v rukou vlády, ale bezpečnost občanů a ochrana jejich práv. Takový stát v zájmu ochrany těchto hodnot nejen může, ale v podstatě musí ze svého monopolu na použití síly trochu slevit. Pokud totiž nastane situace, kdy jsou ohroženy životy lidí a stát je není schopen ochránit, musí jim dovolit, aby se bránili sami, a musí jim to umožnit, i kdyby to pro něj znamenalo vzdát se kousku své moci. Opačný přístup by totiž znamenal, že stát občanům zajistil, že nejenže nebudou chráněni státem, ale nebudou chráněni vůbec a … prostě zemřou. Absolutistický stát 19. století by to snad mohl považovat za „nevyhnutelné ztráty“, protože je mu monopol na násilí milejší než životy občanů. Ale moderní stát 21. století, jehož prvořadým úkolem je zajištění bezpečnosti občanů, by právě toto musel považovat ze své selhání, a to nejen faktické, ale i morální.

Realita je prostě taková, že stát nás není schopen vždy ochránit. Demagogům, kteří rádi křičí o „selhání státu“ a „rezignaci státu na jeho základní funkci“ připomínám to slovo „vždy“. Samozřejmě že většinou to stát dokáže. Mnoho zločinů se díky prevenci kriminality vůbec nestane, mnoho teroristů tajné služby odhalí a policie zneškodní dříve, než vůbec něco provedou. Ale je zřejmé, že ta ochrana není dokonalá, jinak by se žádné zločiny a žádné teroristické útoky nestávaly. Každá oběť dokonaného zločinu, každý mrtvý a zraněný po teroristickém útoku jsou lidé, kteří se ocitli v situaci, kdy byli ohroženi a stát je nedokázal ochránit – bez ohledu na to, že třeba pro jejich ochranu udělal vše, co bylo v jeho silách. Ale nestačilo to. To není „selhání státu“. To je prostě realita.

Takže co nám vlastně stát (nebo aspoň někteří jeho představitelé) tou navrhovanou změnou říkají?

„Uděláme pro vaši bezpečnost všechno, co bude v našich silách; ale nemůžeme vám garantovat, že to bude vždycky stačit. To vám nemůže garantovat nikdo, zvlášť u hrozby jako je terorismus, který si úmyslně vybírá nechráněné cíle. Nemůžeme vám zajistit, že v té chvíli bude vedle vás stát policista, aby vás chránil. To by policie musela být úplně všude (a já dodávám: a to bychom asi ani nechtěli).

Můžeme vám ale zajistit aspoň to, že v takové situaci nebudete muset být úplně bezbranní. Že se v takové situaci budeme moct bránit, a to ne jenom holýma rukama, jako je to v jiných zemích. A jestli to znamená, že stát přijde o kousek svého monopolu na použití síly, tak ať – životy občanů jsou pro nás důležitější než moc státu.“

Takhle má uvažovat politická reprezentace v demokratickém státu 21. století. Bohužel je vidět, že někteří jsou stále zaseklí v tom devatenáctém. V tom případě bych měl návrh na jinou změnu ústavy. Nechť je k deklaraci, že zajištění bezpečnosti je povinností státu, také dodáno, že stát nese odpovědnost za veškeré škody vzniklé v důsledku situací, kdy bezpečnost zajistit nedokázal. Například odpovědnost za škody způsobené kriminalitou by mohl nést ministr spravedlnosti.

Co vy na to, pane ministře?