Jak zabránit masakru ve škole III : Magické psychotesty

Po každém závažném trestném činu se zbraní se víceméně automaticky ozývá volání po povinných psychotestech na zbrojní průkaz. Málokdo z veřejnosti ví, nebo třeba jen tuší, jak by takový test měl vypadat. Většině lidí stačí, že slyšeli v televizi, že by to bylo dobré. A když to držitelé zbraní zacvakají, tak proč ne.

Často se v této souvislosti uvádí případ "lesního vraha" Kalivody, který před dvěma lety zavraždil tři lidi. Použil legálně drženou zbraň, kterou dostal jen na razítko od doktorky - k psychotestům ho neposlala. Velký důvod zavést psychotesty povinně.
 Mnohem méně se už mluví o tom, že tento pachatel nedávno před činem studoval na Policejní akademii a prošel přijímacími psychotesty k PČR, které jsou výrazně tvrdší.

Jen tak pro zajímavost, dal jsem životopis a dopis rodičům od tohoto pachatele přečíst známému psychologovi a zeptal se ho, jestli si myslí, že by na tomhle člověku dokázal poznat jeho nebezpečnost. Odpověděl mi: "Kdybych s ním bydlel tři měsíce na pokoji, tak asi ano, ale ručit bych za to nemohl."

Realita je bohužel taková, že ti nejnebezpečnější pachatelé (kteří se naštěstí vyskytnou jednou za několik let) podobnými testy hladce projdou. Navíc, i když se třeba ke zbrani nedostanou, jsou schopni zabíjet stejně účinně i bez ní - vzpomeňme amerického sériového vraha Teda Bundyho, který zavraždil přes třicet žen páčidlem (a některé holýma rukama), nebo u nás Olgu Hepnarovou, která použila ke spáchání masové vraždy nákladní automobil.

Dobrá, dosti chmur. Co se týče školních masakrů, určité východisko psychologie přece jen nabízí.

Po masakru ve střední škole v Columbine v roce 1999 byly vypracovány metody, jak odhalit nebezpečné jedince mezi studenty. Nejznámější studie na toto téma se jmenuje "The School Shooter: Threat Assessment Perspective" (Školní střelec: možnosti posouzení rizika). Je to postup zachycování varovných příznaků, které podobný nebezpečný jedinec vykazuje; posuzování těchto příznaků s ohledem na osobnost studenta, jeho rodinné a školní zázemí a vztahy k okolí; a doporučené postupy, jak takovou hrozbu řešit ve spolupráci s rodiči a s policií s ohledem na vyhodnocenou nebezpečnost.

Od tradičních psychotestů se tato metoda liší tím, že není založena na otázkách a odpovědích, které by se daly obelhat. Informace, se kterými pracuje, získává pozorováním studentů v jejich přirozeném prostředí. Po každé události si okolí ex post vzpomene na drobné náznaky a signály, které činu předcházely. Tato metoda umožňuje tyto signály zachytit a vyhodnotit, a tím pomoci při prevenci takových incidentů.

Není to samozřejmě stoprocentní jistota. Vyskytly se i případy pachatelů, kteří se dokázali přetvařovat do poslední chvíle. Většina rizikových studentů ale své úmysly či duševní stav dává nějakým způsobem najevo, obvykle formou výhrůžek, chlubení, nebo o svém úmyslu někomu řeknou. To je přesně fáze, kdy lze toto riziko podchytit a řešit dříve, než přeroste v něco většího a nožná nenapravitelného.

Příště: o násilí v počítačových hrách a filmech

Pro zájemce odkaz na zmiňovanou studii: http://www.fbi.gov/publications/school/school2.pdf