O soudcích a lidech

Před časem jsem zde psal o případu, kdy bylo obránci zamítnuto předčasné propuštění z výkonu trestu, protože odmítl uznat vinu. Dnes popíšu dva případy, které jsou ve vzájemném srovnání ještě mnohem otřesnější.

V roce 2008 došlo k případu, kdy byl policista v noci na ulici bezdůvodně napaden mužem a jeho psem – rotvajlerem, sražen na vozovku, pokousán psem a mlácen útočníkem takovým způsobem, že přišel o dva zuby. V této situaci vytáhl legálně drženou zbraň a bez míření na útočníka vypálil dva výstřely, z nichž druhý ho usmrtil.

Krajský soud to vyhodnotil jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky a udělil dvouletý podmínečný trest. Státní zástupce se ale odvolal k Vrchnímu soudu v Praze, který se na celou věc díval úplně jinak. Střelná zbraň je prý na zabíjení, takže kdo střílí, ten ví, že může zabít a je s tím srozuměn. Krom toho soud neshledal, že by v případu byly nějaké omluvitelné pohnutky, takže dal napadenému deset let za vraždu. (Později, když Ústavní soud řekl, že stres vyvolaný bezdůvodným surovým napadením rozhodně je omluvitelná pohnutka, byl rozsudek změněn na šest let za zabití.)

Druhý případ se odehrál loni. Pachatel usmrtil svou manželku tím, že jí rozbil o hlavu dřevěnou židli, načež ji odtáhl do koupelny, kde jí také o hlavu rozbil laminová dvířka. Dále použil k úderům do hlavy kladivo, gumovou paličku, prkénko na maso, které o hlavu napadené rozbil, stejně jako další dřevěnou stoličku. Celkem manželce zasadil 23 ran. Napadená žena zemřela v důsledku úrazového a krvácivého šoku při mnohočetných tupých poraněních hlavy, trupu a končetin.

Krajský soud toto jednání kvalifikoval jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti a potrestal osmiletým trestem. Proti tomu se odvolaly obě strany: státní zástupce byl toho názoru, že takové jednání by se mělo považovat za vraždu, zatímco pachatel prohlašoval, že oběť zabít nechtěl a že byl k činu vyprovokován tím, že ubitá žena byla alkoholička a dělala mu před lidmi ostudu.

Vrchní soud odvolání státního zástupce odmítl s tím, že to, že někdo jiného člověka mlátí do hlavy prkénkem na maso, židlí a dokonce kladivem, ještě neznamená, že si dotyčný uvědomuje, že by napadeného mohl zabít. S názorem pachatele se naopak ztotožnil, surové ubití bezmocné ženy vyhodnotil jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (!!!) a trest pachateli snížil na 4,5 roku.

O obou případech rozhodoval nejen stejný soud, ale i stejný soudce, a já považuji za důležité, aby co nejvíce lidí znalo jeho jméno a poznalo jeho tvář:

Jiří Lněnička, soudce Vrchního soudu v Praze

Zopakuji to - podle tohoto soudce:

 - použití střelné zbraně znamená automaticky a vždy srozumění s usmrcením, bez ohledu na okolnosti jako stres a panika vyvolané náhlým brutálním napadením. Na druhé straně mnohočetné surové údery tvrdými předměty včetně kladiva do hlavy bezmocné oběti ještě neznamenají, že by útočník měl chápat, že ji může zabít.

- stres, bolest ze zranění a strach o život vyvolaný surovým napadením nejsou žádné omluvitelné pohnutky. Naproti tomu pachatelův vztek na oběť, že mu dělá ostudu svou závislostí na alkoholu, omluvitelná pohnutka je.

(Ti, kdo podrobně znají první případ, mohou namítat, že napadený obránce použil zbraň ve stavu opilosti. To je pravda, ale i opilý člověk se podle zákona smí bránit, je-li takto závažně napaden. Navíc tato okolnost ještě dokresluje dvojí metr soudce Lněničky, protože vrah v druhém případě byl také v době činu opilý: zatímco obránci Lněnička přičetl opilost jako přitěžující okolnost, u vraha ji shledal naopak okolností polehčující.)

Nebudu se zde rozepisovat o svém názoru na charakter JUDr. Lněničky – pan doktor by se tím mohl cítit utrhán na cti, i když v jeho případě evidentně není z čeho utrhávat. Místo toho se zamyslím nad možnostmi řešení.

Asi se příliš nespletu, když odhadnu, že první způsob řešení, který vás při čtení článku napadl, byl někde si na doktora Lněničku počkat, přetáhnout ho páčidlem přes hlavu a pověsit na lampu. To by bylo jistě efektivní řešení, nicméně žijeme v civilizované zemi a na rozdíl od něj jsme slušní lidé, takže o tom nebudeme ani uvažovat.

Druhá možnost je, že si s tímto soudcem a podobnými udělá pořádek samotná justice. „Jednání, které ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“ podle zákona o soudech a soudcích je kárné provinění, a trestem za něj může být i odvolání z funkce soudce. Nicméně o tom rozhodují zase jiní soudci; a představa, že soudci potopí jednoho z nich kvůli tomu, že byl nespravedlivý k obyčejnému člověku, mne nutí i tuto možnost zamítnout jako nerealistickou. Na pohádky jsem prostě už moc starý.

Třetí možnost je zavést nějaký způsob, kterým by soudci byli za své rozsudky odpovědní. To ale znamená otázku KOMU? Pokud by spravedlnost či nespravedlnost rozsudku posuzovali jiní soudci, jsme tam, kde u předchozího návrhu. A pokud by to byl někdo jiný, pak by se justice změnila z nezávislé na závislou, a to rovnou říkám NE: bez ohledu na to, jaká zvěrstva dokáže napáchat soudce, který si je jistý svou nedotknutelností, soudce „na dálkové ovládání“ je ještě horší. Ano, nezávislá justice si může dělat, co chce – ale závislá justice musí dělat to, co jí poručí ten, na kom je závislá.

Naštěstí je tu čtvrtá možnost. Není ani lehká, ani rychlá, ani snadná – tak jako všechna systémová řešení. Jde o znovuzavedení porotních soudů. Ano, znovuzavedení: bez ohledu na to, že vám „justiční odborníci“ budou tvrdit, že by to byla "amerikanizace justice" a že  „to u nás nemá tradici“, porotní soudy u nás tradici mají, a dlouhou. Fungovaly u nás už za Rakousko-Uherska, a jejich účinnost při ochraně spravedlnosti nejlépe ilustruje to, že před takovým soudem kvůli svým politickým aktivitám stanul i Karel Havlíček Borovský. Ač nepřítel státu, odešel od soudu svobodný – díky občanům v porotě, kteří ho odmítli státu vydat. Systém porotních soudů zachovala i první Československá republika, a zrušili ho teprve nacisté při okupaci. Po osvobození byl nakrátko obnoven, aby byl v roce 1948 znovu zrušen komunistickým režimem a nahrazen institutem „soudců z lidu“, z kterých se stali dnešní přísedící. Vlastně jediné justiční systémy u nás, které nebyly založeny na porotních soudech, byl ten nacistický, komunistický - a současný.

Samozřejmě to není dokonalý systém. Jenže se vnucuje otázka, ve srovnání s čím?

Ano, porota se může zmýlit. Ale jak velký omyl by to musel být, aby dosáhl rozměru takového zvěrstva, jaké jsem popsal na začátku?

Ano, i do poroty se může dostat nějaký Lněnička. Ale bude tam jeden z dvanácti, ne neomezený a nesesaditelný samovládce.

Porota je určitě lepší než současný systém přísedících, který by se dal nazvat spíše systémem přívěsků. (I na to má ovšem justice svůj recept – aby byl systém přísedících zrušen bez náhrady a soudci rozhodovali úplně sami.)

Možná tou největší překážkou budeme my sami. Porotní systém znamená, že své spoluobčany soudit nejen můžeme, ale i musíme. Budeme muset počítat s tím, že můžeme být vytrženi od své práce a života a místo svých záležitostí několik dní v soudní síni poslouchat okolnosti případu a přemýšlet nad nimi. Budeme ochotni ten čas obětovat? Budeme ochotni přemýšlet? V době, kdy třiceti procentům voličů stačí slíbit „Ano, bude líp – prostě to zařídíme“, najde se vůbec dvanáct rozhněvaných mužů?

Protože pokud se nenajdou, bude spravedlnost i my dále v moci takových Lněničků.