O změně ústavy a branných spolcích

Ve Sněmovně v současnosti leží návrh na změnu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, který má zahrnout civilní držitele zbraní do koncepce bezpečnosti státu. Prý je to jak z Ameriky. Opravdu?

Tento návrh byl už mnohokrát přirovnán k americké ústavě a devatenáctému století, přičemž z většiny přirovnání je zřejmé, že komentátoři nečetli ani americkou ústavu, ani ten návrh, což jim ovšem vůbec nebrání mít na věc názor. Dovolil bych si tedy udělat srovnání těch dvou norem jako člověk, který studoval obě.

Začněme tím, že si je postavíme vedle sebe:

"Návrh změny ústavního zákona č. 110/1998 Sb. o bezpečnosti České republiky:

(1) Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.

(2) Státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky. Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví zákon.

(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.

"Druhý dodatek Ústavy Spojených států:

„Dobře vycvičená domobrana je nezbytná pro bezpečnost svobodného státu, proto právo lidí držet a nosit zbraně nebudiž omezováno.“

Všimněte si, že americká verze uvádí jako účel držení zbraní možnost existence dobře vycvičené domobrany, která zajišťuje bezpečnost a svobodu státu; zároveň ale výslovně uvádí, že držení a nošení zbraní je právo lidí– není to právo státu mít ozbrojené složky, je to právo každého občana mít vlastní zbraň. To je poměrně zajímavá kombinace, kterou je možné vyložit různě; já se přidržím výkladu, který podal federální odvolací soud v roce 2007 a který byl později potvrzen Nejvyšším soudem. Podle tohoto výkladu je zajištění bezpečnosti svobodného státu účelem ustanovení a právo lidí na držení zbraní prostředkem k tomuto účelu; toto právo však musí být individuální, nezávislé na existenci domobrany a jí předcházející, jinak by nebylo schopno ten účel plnit. Domobrana totiž ze své povahy není stálá ozbrojená síla – svolává se pouze v čase potřeby a pak se zase rozpouští. Z toho je ale zřejmé, že k organizaci domobrany je nejdříve potřeba množství lidí vycvičených v zacházení se zbraní; pokud se domobrana svolává až v době, kdy je potřeba, tak už není čas to ty lidi učit. Prostě v době, kdy je to potřeba, stát buď má po ruce hromadu lidí, kteří umějí zacházet se zbraněmi, a z nich zorganizuje dobře vycvičenou domobranu; nebo ty lidi nemá, a pak žádnou domobranu nezorganizuje, a kdyby ano, tak určitě ne dobře vycvičenou.

Teď se podívejme na český návrh:

(2) Státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky. Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví zákon.

(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2.(...)

Ten koncept se mi jeví velmi podobný. V odstavci 2 dává ústavní zákon státu pravomoc ukládat občanům zákonem povinnosti související se zajišťováním bezpečnosti České republiky. Odstavec 3 pak zavádí právo, které zajišťuje, že v případě potřeby občané budou schopni ty povinnosti úspěšně plnit.

Teď si možná říkáte:„No dobře, ale to je devatenácté století a války s Indiány. K čemu potřebujeme nějakou domobranu dneska?“

Když pominu očividný užitek – možnost z domobrany velmi rychle vycvičit zálohu pravidelné armády v případě ozbrojeného konfliktu – tak si představte třeba takovýto scénář: tajné služby varují před decentralizovaným útokem na základní infrastrukturu. Místo několika elektráren a přehrad je najednou potřeba hlídat každou zatracenou vodárnu a trafostanici v téhle zemi. To je úkol, na který nepotřebujete veterána z Afghánistánu, na to stačí člověk s minimálním výcvikem. Ale potřebujete jich spoustu. A když máte domobranu, tak je máte. A protože se určitě najdou lidé nadmíru povolaní, jako třeba magistr teologie, kteří budou varovat, že takové aktivity budou přitahovat dobrodruhy a že to tu bude jak v Mosulu, nebylo by od věci, kdyby bezpečnostní složky ke každé takové hlídce přidělily jednoho policistu nebo vojáka jako velitele a dohled. To by zřejmě v jejich možnostech bylo. V podstatě by se tím zněkolikanásobila jejich kapacita k plnění takových jednoduchých, ale personálně náročných úkolů – a je to možnost realizovatelná v řádu hodin.

Všimněte si ještě jedné podobnosti mezi americkým dodatkem a českým ústavním návrhem: obě normy mluví o právu zbraně držet a nosit, ale neříkají ani slovo o nějakém právu zbraň použít. I v USA je oprávnění použít zbraň proti člověku řešeno jinými zákony a jimi úzce vymezeno na extrémní situace typu sebeobrana, služební zákrok proti nebezpečnému pachateli nebo válečný stav. Lidé i stát mají právo zbraně pro takové případy držet a nosit, a je to právo časově nevymezené, protože nikdy předem nevíte, kdy taková situace přijde; ale oprávnění k použití zbraně je omezeno jen na dobu, kdy taková situace skutečně nastane a trvá, a mimo tyto extrémní situace je použití zbraní (a vůbec násilí) proti člověku zakázáno – což je v civilizované společnosti samozřejmě naprosto v pořádku.

Pojďme se teď ale podívat, v čem se obě normy naopak liší. Americká verze končí slovy:

„...právo lidí držet a nosit zbraně nebudiž omezováno.“

Tečka. Šmytec. Finito. Taková formulace v podstatě zakazuje jakoukoli regulaci. Neumožňuje žádná omezení, včetně omezení věkem, svéprávností, trestním rejstříkem... prostě nic. Pro libertariána ta myšlenka nepostrádá určitou přitažlivost; jsem ale taky kriminolog a vím, že třeba polovinu násilné trestné činnosti páchají recidivisté (tedy lidé, u kterých lze důvodně předpokládat, že v tom budou pokračovat) nebo že skoro polovina násilných trestných činů je spáchána pod vlivem alkoholu. Z tohohle pohledu se mi omezení jako požadavek čistého trestního rejstříku nebo zákaz nošení zbraně pod vlivem alkoholu jeví jako něco, s čím jsem ochoten se smířit. Americká verze je ale neumožňuje – neumožňuje v podstatě vůbec nic.

Teď se podívejme, jak končí český návrh:

(…) Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.

To už je o něčem docela jiném. Říká se tu, že právo na držení a nošení zbraní může být omezeno z bezpečnostních důvodů, takže by se tam určitě vešla současná bezpečnostní opatření – jako že držitel zbraně má být bezúhonný člověk, nevyvolávající konflikty s okolím, nesmí být alkoholik nebo narkoman, je odpovědný za zabezpečení zbraně před nepovolanými osobami, musí ovládat bezpečné zacházení se zbraní, a tak bych mohl nějakou dobu pokračovat.

Na druhé straně to znamená, že jiná omezení než bezpečnostní přípustná nejsou; myslím tu různé „západní vymoženosti“, jako že občan musí policii dokazovat, že zbraň potřebuje, nebo že musí být členem střeleckého klubu.

Také z toho plyne, že i z bezpečnostních důvodů nelze právo na držení a nošení zbraní omezovat libovolně, ale pouze do té míry, do jaké je to nutné; takže třeba lze zakázat nošení zbraní pod vlivem alkoholu, nebo i celkově zakázat držení zbraní osobám na alkoholu prokazatelně závislým, ale nelze nařídit, že zbrojní průkaz smí dostat pouze abstinent.

Ústavní změna by tímhle plnila přesně ten účel, který ústavní norma má plnit – vymezovala by obecné mantinely, ze kterých podřazené právní normy nesmějí vybočit.

Jednou z takových podřazených právních norem by mohl být navrhovaný zákon o branných spolcích, tedy sdruženích, které by spolupracovaly se státními ozbrojenými složkami a podílely by se na zajišťování vnitřní a vnější bezpečnosti České republiky.

A tady je najednou oheň na střeše, a to z obou stran. Na jedné straně se ozývají lidé, kterým já osobně říkám „uctívači státu“: to se v žádném případě nesmí dopustit, narušil by se tím monopol státu na násilí, stát by přiznal slabost, legitimizovali by se extrémisté, držitelé zbraní by nás hlídali jako kovbojové na koních, a vím já co ještě. Prostě bezpečnost má zajišťovat stát, a když se na tom chce občan podílet, tak má vstoupit do policie nebo do armády a fungovat na rozkaz. Takže pokud branný spolek, tak to musí být státní organizace, kde bude občan registrovaný, pod dohledem a připravený na písknutí naklusat (ať chce nebo ne).

Na druhé straně jsou ti, kteří by do něčeho takového nešli ani za zlaté prase, protože si pamatují, že takhle to tu chodilo čtyřicet let. S tou historickou zkušeností jsou ochotni státu pomáhat, ale ne mu sloužit, a nechtějí se do těch dob vracet.

V této situaci bych si dovolil navrhnout řešení: ať jsou branné spolky obyčejné zapsané spolky (postaru občanská sdružení) bez jakýchkoli zvláštních pravomocí. Pak nehrozí zneužití pravomocí, protože žádné nebudou mít, a z toho důvodu také nebude potřeba nad nimi ustanovovat státní kontrolu. Pokud jejich členové budou chtít mít zbraně, udělají si normálně zbrojní průkaz, nebo si spolek pořídí zbrojní licenci (což je obdoba zbrojního průkazu pro právnické osoby). Branný spolek tak bude mít v podstatě stejný právní status jako sportovní střelecký klub: bude moct vlastnit zbraně, používat je na střelnici – a to je všechno. To by mohlo být přijatelné jak pro vyděšené magistry teologie, tak i pro pamětníky Lidových milicí.

Účast členů takových spolků na zajišťování bezpečnosti státu by se dala v zákoně o branných spolcích definovat dvěma větami:

1. Za branný spolek se považuje takový občanský spolek, který se za branný spolek prohlašuje ve svých stanovách.

2. Armáda České republiky je v době míru oprávněna žádat branné spolky a jejich členy o součinnost a s jejich souhlasem je pověřovat úkoly v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti České republiky.

(Pro policii není ani třeba takové oprávnění zavádět, protože ho už má: §18 zákona o policii – vyžadování pomoci od osob a orgánů.)

Branné spolky a jejich členové by se tak mohli podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky z vlastní vůle, ale jen na vyžádání bezpečnostních složek a pod jejich vedením. Tím by se zaručila dobrovolnost, a současně by se vyloučila svévole. Zákon o branných spolcích by samozřejmě mohl obsahovat další ustanovení podporující spolupráci – jako třeba že armáda může (nikoli musí) branným spolkům poskytnout vojenské střelnice nebo pomoc při výcviku – ale ten základní koncept „dobrovolně, ale ne libovolně“ bych viděl jako stěžejní.

Samozřejmě předpokládám, že se na obou stranách najdou tací, kterým se takové uspořádání nebude líbit. Na civilní straně se nebude líbit militantům, kteří by si chtěli sestavit vlastní bojůvku a vytáhnout s ní proti nepřátelům české země, ať už za ty nepřátele považují muslimy, migranty, vládu, NATO, Rusy, ilumináty nebo marťany. Na státní straně se taky nebude líbit jiným militantům, kteří by z občanů rádi měli cínové vojáčky na hraní.

Věřím ale, že tu první skupinu dokáže společnost rázně utřít, že republika není holubník, aby si v ní válčil kdo chce s kým chce. (To ostatně nesmí ani regulérní armáda – i AČR potřebuje k vedení bojových akcí souhlas Parlamentu.) A jestli si ti druzí vymůžou, že bude existovat jediný branný spolek pod státní kontrolou, ať si mají svůj cínový regiment – jsem zvědavý, kolik v něm budou mít vojáčků.

Doufám, že se nakonec na obou stranách sejdou lidé, kteří to budou brát tak, že bezpečnost naší země je společný zájem. Protože jestli toho cíle má být dosaženo, tak musíme táhnout stejným směrem, a ne proti sobě.