O zbraních, svobodě a nás

Znovu přišel den, kdy si připomínáme a oceňujeme občanská práva a svobody. Obvykle tím myslíme svobodu projevu, svobodu tisku, právo na soukromí a podobně. Zapadá do toho vůbec nějak držení zbraní?

Dá se vůbec právo na držení zbraní považovat za občanské právo? To se napřed musíme zeptat, co to občanská práva vlastně jsou. Jistě, příklady známe všichni, ale co je ten jednotící a definující prvek? A proč je vlastně máme?

Určitě je nemáme proto, že bychom je potřebovali. Dá se žít i bez nich, jak nám ukázala historie. Lze namítat, že se bez nich nedá žít svobodně; ale to je definice kruhem, protože každé občanské právo právě zaručuje nějakou svobodu.

Možná je tím charakteristickým rysem právě to, že je nepotřebujeme. V roce 1989 jsme se práv jako svoboda projevu nebo svoboda tisku nedomáhali proto, že bychom je potřebovali. Jako důvod nám úplně stačilo, že jsme je prostě chtěli. To přece právě tím důvodem, proč jsou některé svobody zaručené zákonem; aby je každý mohl využívat nejen tehdy, když to potřebuje, ale i tehdy, když je využít prostě chce.

Já jsem při své práci a činnosti probíral právo na držení zbraní s mnoha lidmi nejen ze svého oboru, a tak otázka, proč by právo na držení zbraní považují za občanské právo, taky mnohokrát přišla na přetřes. Je zajímavé, že odpověď typická pro Američany - „abychom se mohli postavit na odpor proti totalitní vládě“ - moc častá nebyla. Ne že by se neobjevovala vůbec, ale byla zjevně minoritní. Nejčastější odpověď byla obdobná, ale mnohem jednodušší, a dala by se shrnout jako: „Když to totalitní státy zakazují, tak svobodná společnost by to zakazovat neměla.“ Držení zbraní z tohoto pohledu není vnímáno jako prostředek k získání svobody, ale jako její nedílná součást. Tenhle pohled je typický hlavně pro starší generaci, která pamatuje předchozí režim; tihle lidé to chtějí mít dovoleno prostě proto, že předtím to měli zakázáno. Prostě to chtějí.

Já mám ale kromě toho na věc ještě trošku jiný pohled, který plyne z toho, že znám i mezinárodní situaci, zbraňové zákony jiných států a společenské a politické procesy, které v nich probíhají.

Většina států má tendenci držení zbraní spíš omezovat. Obvykle je to odstupňované podle typu – jako že sportovní malorážku vám dovolí, loveckou pušku ještě taky, ale třeba pistoli si už zatraceně rozmyslí, a na samonabíjecí pušky rovnou zapomeňte. Takové zbraně už jsou totiž skoro vojenské a občané by s nimi mohli státu docela zatopit. Takže jestli chceš střílet, tak ti musí stačit malorážka, občane. Nazdar bazar, se stim smiř.

A pak je pár států, kde občané takové „skorovojenské“ zbraně mají, zákon je bere stejně jako ostatní, v populaci jsou jich desítky nebo stovky tisíců... a státu je to úplně fuk.

No, úplně fuk samozřejmě ne. Nějaká pravidla na to obvykle jsou. Ale obvykle jsou stejná jako pro všechny ostatní zbraně. Občané tak mají v držení zbraně, které už by mohli reálně proti státu použít... a státu to prostě nevadí.

To může znamenat jedinou věc: že takový stát s rizikem ozbrojeného převratu prostě nepočítá. Ne proto, že by byl naivní, to by asi dlouho nevydržel. Ale prostě při dané společenské situaci a směřování státu a společnosti hodnotí riziko takového převratu jako zanedbatelné. Existují dva způsoby, jak se stát může zabezpečit před ozbrojeným převratem: může lidem omezit držení zbraní tak, aby ozbrojený převrat provést nemohli... nebo se může chovat tak, abych ho provést nechtěli. Stát, který se nesnaží o to první, si zjevně vybral to druhé.

Obdobně se dá nazírat na nošení zbraní. V některých zemích je zakázáno mít u sebe cokoli, co by šlo použít k vážnějšímu zranění. Jinde třeba můžete mít pepřový sprej nebo obušek, ale nůž už možná ne, a pistoli už vůbec ne. Oficiálním důvodem samozřejmě vždycky je, že je to kvůli bezpečnosti. Ale ať je ten oficiální důvod předstíraný nebo skutečný, výsledkem je vždycky situace, kdy je policista vůči občanovi v pozici síly. Nemusí to ani nijak dávat najevo – to povědomí je všudypřítomné.

A pak jsou státy jako Česká republika. Státy, kde ten občan nejen může mít stejnou zbraň jako ten policista, ale navíc mu to zákon zaručuje a policista s tím nemůže nic dělat. Palebná převaha státu jde do kopru a policistovi při jednání s občany nezbývá než se spoléhat, že na poměřování střeleckých schopností nedojde.

A policisté se na to u nás nejen spoléhají, ale (co jsem tak s nimi mluvil) to dokonce považují za normální. Považují za normální, že ten ozbrojený člověk, se kterým jednají, má jakýsi civilizační základ daný výchovou a není to mexický bandita, který by se začal chovat slušně teprve ve chvíli, kdy na něho šerif vytáhne kolt.

Vzpomínám si, že jsem jednou diskutoval o našich pravidlech ohledně zbraní s někým z Holandska. Byl úplně perplex ze zjištění, že tady nemáme žádná pravidla ohledně nožů a vnímal naši zemi jako hrozně necivilizovanou kvůli tomu, že tu nošení nožů nezakazujeme. Já jsem v té chvíli měl naopak pocit, že známkou naší civilizovanosti je právě to, že to zakazovat nepotřebujeme.

Když to tak shrnu: proč by lidé měli mít právo na držení zbraní? Tak ta otázka nestojí. Nebo aspoň stát nemá. Ve svobodné společnosti je svoboda základní stav; pokud lidé něco chtějí, nemáme se ptát, proč by to mělo být dovoleno, ale proč by to nemělo být dovoleno.

A při současném stavu civilizovanosti naší země mne žádný důvod nenapadá.