O ovcích, vlcích a psech

Toto je článek, který je poněkud starší. Překládal jsem jej asi před třemi lety. Pojednává o různých lidských mentalitách a přístupu k ohrožení. Vzhledem k ohlasu, který tehdy vzbudil, myslím, že by neškodilo jej připomenout...

Jeden veterán, vysloužilý plukovník, mi jednou řekl toto: „Většina lidí v naší společnosti jsou ovce. Jsou to milá, slušná, produktivní stvoření, které se mohou navzájem zranit jen nedopatřením.“ To je pravda. Statistika vražd (v USA) je šest vražd na 100 000 obyvatel ročně, a statistika vážných napadení jsou čtyři takové útoky na 1000 obyvatel ročně. To znamená, že naprostá většina Američanů nemá sklony k ubližování ostatním.

Některé odhady uvádějí, že každý rok se stane obětí násilného zločinu přes dva milióny Američanů, což je tragické číslo, možná historický rekord v násilné kriminalitě. Na druhé straně, Američanů je 300 miliónů, což znamená, že pravděpodobnost, že se v kterémkoli roce stanete obětí násilného zločinu, je menší než 1:100. Navíc, poněvadž mnoho násilných zločinů páchají recidivisté, skutečný počet násilných občanů je výrazně menší než dva milióny.

Tudíž zde máme paradox, na který je třeba pohlížet z obou stran situace: Možná žijeme v nejvíce násilných časech historie, a přesto je násilí poměrně vzácné. To proto, že většina občanů jsou normální, slušní lidé, kteří nejsou schopni ublížit jinému, leda náhodou nebo při krajních provokacích. Jsou to ovce.

Když je nazývám ovcemi, nemyslím tím nic negativního. Představte si krásné modré ptačí vajíčko. Uvnitř je měkké a choulostivé, ale časem se z něj vylíhne něco úžasného. Ale vajíčko nemůže přežít bez své tvrdé modré skořápky. Policisté, vojáci a jiní ochránci jsou taková skořápka, a civilizace, kterou chrání, se jednou rozvine do něčeho úžasného. Zatím ovšem potřebuje ochránce, který by ji chránil před dravci.

„Pak jsou tady vlci,“ řekl starý veterán, „a vlci loví ovce bez jakéhokoli slitování.“ Věříte, že jsou tu vlci, kteří ze stáda nelítostně kořistí? Radši byste měli. V tomto světě existují zlí lidé, kteří jsou schopni páchat zlo. Ve chvíli, kdy na to zapomenete, nebo začnete předstírat, že to tak není, se stáváte ovcí. V popření žádné bezpečí nenajdete.

„A pak jsou tu psi“, pokračoval veterán, „a já jsem pes. Jsem tu proto, abych chránil stádo a odháněl vlky.“

Ten, kdo není schopen násilí, je ovce, normální, produktivní občan. Ten, kdo je schopen násilí bez jakéhokoli ohledu na ostatní, je vlk, z definice agresívní sociopat. Ale co když jste schopni násilí, a přesto cítíte hluboký respekt a ohled ke svým spoluobčanům? Pak jste pes – ten, kdo dokáže vejít do temnoty, postavit se zakořeněnému lidskému strachu, a překonat ho.

Ovce většinou nemají psy moc rády. Vypadají příliš jako vlci. Mají zuby a jsou schopni násilí. Rozdíl je ovšem v tom, že pes nesmí, nemůže a nikdy neublíží stádu. Každý pes, který úmyslně ublíží nejmenšímu jehněti, bude potrestán a odstraněn. Jinak tomu nemůže být, alespoň ne v demokratické republice.

I přesto psi ovce neustále znervózňují. Jsou neustálá připomínka, že tady někde jsou vlci. Ovce by byly radši, kdyby jim psi neříkali, kam nemají chodit, nedávali jim pokuty za špatné parkování, nestáli na letištích v maskáčích se samopaly. Byly by nejradši, kdyby psi odevzdali zuby, přestříkali se na bílo a dělali „Béééé“…

…dokud se neukáže vlk! Pak se najednou celé stádo snaží schovat za jediným psem.

Je pravda, že na tom, být psem, není nic morálně nadřazeného; k tomu se prostě rozhodnete. Je také pravda, že psi jsou směšná zvířata; pořád čenichají kolem plotu, větří, vrčí na věci, které v noci šramotí, a těší se na boj. Tedy, ti mladí se těší na boj; ti starší už jsou moudřejší, ale přesto se boji nevyhýbají, je-li to třeba.

Tady je ukázka, jak ovce a psi uvažují rozdílně. Ovce předstírá, že vlk se nikdy neobjeví, ale pes pro ten den žije. Po útocích 11. září 2001 si většina lidí říkala „Díky Bohu, že jsem nebyl v jednom z těch letadel.“ Ale mnozí si říkali: „Bože, kéž bych mohl být v jednom z těch letadel, možná bych dokázal něco udělat.“ Mezi pasažéry letu 93 se takoví našli, a jejich čin zachránil mnoho živých na zemi.

Je tu ale důležitý rozdíl. V přírodě se ovce, skutečné ovce, jako ovce rodí. Stejně tak se psi rodí jako psi a vlci jako vlci. Nemají na vybranou. Ale my nejsme zvířata. Jsme lidé a můžeme být tím, čím chceme. Je to vědomé rozhodnutí.

Víme, že ovce žijí v popírání – to je to, co z nich dělá ovce. Jsou schopny uznat, že se stávají autonehody, a proto mají v autě lékárničku a hasicí přístroj. Ale na úmyslné násilí, které se jim může přihodit mnohem pravděpodobněji, nemají jinou reakci než popření. Představa, že by jim někdo mohl ublížit úmyslně, je pro ně prostě příliš hrozná, a tak ji raději odmítnou. Je to jejich jediná obrana proti strachu z vlka, a proto na psy často reagují pohrdáním a přezíráním. Ale psi se sami sebe ptají: „Dokázal bych žít s tím, že moji drazí byli napadeni a zabiti, a já jsem tomu nedokázal zabránit, protože jsem nebyl připravený?“

Popření člověka zničí dvojnásob. Poprvé ve chvíli, kdy se vlk objeví, a vy nejste připraveni a veškerá vaše ochrana je jen zbožné přání. Podruhé, když – pokud přežijete – musíte žít se vzpomínkou na strach, bezmoc a hrůzu, kterou jste cítili, když přišel okamžik pravdy.

Proto musí ti, kdo jsou ve společnosti psy, bojovat a překonávat popření ve všech částech svého života a být připraveni na chvíli, kdy se objeví vlk.

Samozřejmě, mezi námi je jen málo ultimátních válečníků, kteří žijí jen pro tu chvíli, stejně jako je málo dokonalých ovcí, které žijí s hlavou v písku. Většina z nás je někde mezi.

Ale pokud máte zbraň a oprávnění k jejímu nošení pro sebeobranu, a vyjdete ven bez ní, s pocitem, že dnes se nic nestane, že dnes se vlk neobjeví… rozhlédněte se kolem a tiše, pro sebe si řekněte:„Béééé…“